Vnitřní řeč je přístupná prostřednictvím svých projevů v intrapersonální a interpersonální komunikaci. Hloubková struktura vnitřní řeči může být rekonstruována na základě těchto projevů:
Projevy vnitřní řeči lze nalézt v přereknutích (srv. S. Freud), v metafoře označující zhuštění významu v symptomu a v metonymii označující přesu významu (srv. J. Lacan). Experimentální výzkum myšlení přinesl projevy vnitřní řeči v dodatečných zprávách probandů o vlastním myšlenkovém procesu (srv. K. Bühler). Experimentální výzkum myšlení nahlas ukázal projevy vnitřní řeči spojené s procesem řešení problému. Patří sem fungování sémantických komplexů (srv. A. N. Sokolov) a fungování vnitřních symbolických struktur (srv. A. Newell, H. A. Simon). Při experimentálním výzkumu komunikace s použitím metod řečových a mimořečových zábran se projevila rekódovací role vnitřní řeči (srv. N. I. Žinkin).
Autorova metoda regulovaného (řízeného) dialogu umožňuje nalézat projevy vnitřní řeči v přidaných a vypuštěných výrazech při vybavování užitých replik. Je také využívána dodatečná zpráva probandů v podobě nepřímé řeči v minulém čase. Ve shodách a rozdílech kategorizujících výrazů jako 'navrhl, aby ...', 'namítl, že ...' se rovněž projevují vnitřní řečové procesy.
K analýze nepřímého sdělování jako celku mohou být využity myšlenky G. Fregeho. Podle něho výrazy jako 'řekl, že ...' mění to, o čem vypovídají slova v následující větě vedlejší. Zatímco denotací hlavní věty obsahující 'řekl, že ...' je pravdivostní hodnota, nepřímou denotací vedlejší věty je její obvyklý smysl, příslušná myšlenka. K tomu, abychom porozuměli myšlence, nemusíme ji považovat za pravdivou.
Mluvčí spojuje s hlavní větou vedlejší věty buď výslovně, nebo mlčky. Podobně recipient nespojuje s hlavní větou mluvčího pouze vyjádřené vedlejší věty a myšlenky, ale i očekávané či představované vedlejší myšlenky jak mluvčího, tak své vlastní. V tomto překračování obsahu hlavní věty jak u mluvčího, tak u recipienta mohou být nalézány projevy vnitřní řeči. |
